Já, kůň a můj příběh

18. dubna 2018 15:37

Která malá holka nesnila o koních? Já ano. Každý, kdo toto zvíře vlastní, však ví, jak náročný tento koníček je. Finančně, časově a tak dále. Jako mnoho dalších, i já začala jako malé 11leté dítko docházet do maštale, kde jsem uklízela, zametala a obskakovala kolem majitelů koní. Jednou za čas se mi odměnili drobným svezením.

Postupně jsem dostávala více a více příležitostí. Díky krásnému a charismatickému plnokrevníkovi Iljičovi, jehož dědečkem byl sám slavný Korok, jsem se účastnila prvních parkurových závodů. Vlastnil ho jeden pan zubař a jen díky jeho laskavosti a možná i nedostatku času jsem se mohla naučit na koních něco víc. Nejednalo se o žádný systematický výcvik a já se zlozvyky, které jsem v začátcích pochytila, bojuji dodnes.

Pořídit si vlastního koně se mi podařilo mnohem, mnohem později, a to v 25 letech, kdy jsem se odstěhovala do Prahy a měla velmi dobrou pracovní pozici.

 

Tenkrát mi jeden člověk, pohybující se dlouhá léta u koní, dal radu. Radu, kterou jsem neuposlechla.

„Hlavně si nekupuj prvního koně, na kterého narazíš.“ Jenže vysvětlete netrpělivé holce, které se má splnit sen, že koní je spousta a vyplatí se vše dobře zvážit. Za pár dní přijížděl do pražské stáje nádherný holštýnský valach Cris Acobat. Bady, jak jsem mu říkala, byl úžasný koník, ale neměl ještě tolik zkušeností a já mu je taky nemohla dát. Našla jsem mu tedy po roce nový domov a se smutkem ho prodala. S paní jsem však stále v kontaktu a vím, že Bady se má naprosto báječně.

S hledáním druhého koníka, které by mě něco naučil, jsem již byla opatrnější. Objela jsem několik stájí, rozhodila sítě do všech stran, ale pořád nic nepřicházelo.

Až jednou… Nečekaně, nestandardně, prostě úplně jinak, než jsem si představovala, se do stáje dovezl koník s nabídkou, ať si ho vyzkouším, že bychom si mohli společně sednout.

Naše první setkání bylo velmi zvláštní. Jmenoval se Julínek, což je samo o sobě trochu komické jméno. Přijel s vykulenýma očima a s roztrženou kůží na hlavě, ze které vytékala krev. Měl odřená záda a vše si prohlížel velmi nedůvěřivě. Bylo mi vysvětleno, že koníka naložili, ale v okamžiku, kdy vzali do ruky lopatu, aby uklidili rampu od kamionu, Julínek dostal panický záchvat strachu, při kterém se takto zranil. Napovědělo to, že koník nemá moc dobré zkušenosti s lidmi a je značně nedůvěřivý.

Co už ale. Stál u nás ve stáji a asi čekal, co se s ním bude dít dál. Tak jsme to společně zkusili. Rychle jsme si k sobě našli cestu a bylo rozhodnuto. Julínek bude mým novým koníkem.

Štěstí však netrvalo věčně. V životě se mi změnilo mnoho osobních věcí a já se vrátila do rodného Brna. Koně jsem si však v té chvíli nemohla dovolit, ale nedovedla jsem si představit, že bych se Julínka vzdala.

V jezdeckém světě znám hodně lidí, ale jen málo z nich považuji za své opravdové přátelé, vážím si jich a mám je moc ráda. Mezi takové lidi patří Táňa Studničková z Jezdeckého centra Zájezd. Táňa v té době hledala koníka do parkurů a já věděla, že se u ní bude mít Julínek určitě dobře.

 

Nechci už nikdy zažít ten šílený pocit, když jsem koníka nakládala a on mi pak mizel z dohledu. Ten pocit, jako by mi někdo bral kus mé samé a já nemohla nic dělat. Jediné, co mi pomáhalo, bylo, že jsem věděla, kde je a měla o něm neustále zprávy. Nastal však čas velkých změn a já se potřebovala především postarat sama o sebe.

V Brně jsem se věnovala nadále marketingu, chodila do práce a domů a smutek v mém srdci alespoň trochu odsouval můj kocourek Cheese. Po několika měsících se situace stabilizovala. Zvykla jsem si na nový režim, spravila se mi finanční situace a koně mi začali scházet.

Julínek je velmi specifický kůň, Táňa věděla, že mi pořád moc schází a tak mi nabídla, že si ho mohu koupit zpět, pokud po něm stále tak toužím.

Toužila jsem a její akt považuji za symbol skutečného přátelství. Po více než půl roce jsme se s Julínkem tedy zase shledali. Náš vztah se ještě prohloubil. Je to můj kamarád, posouvá mě dále nejen po jezdecké rovině, ale i po té lidské.

Přemýšlela jsem, že mu změním jméno. Jen si představte, když na závodech vyvolává hlasatel: „…připraví se Decastelo, Cleo de Fontain, Galadrielle a Julínek.“ Jenže je to můj Julínek. Můj koník, kterého miluji, a s kterým již nebudu dokud, ale napořád.

   ​

Zpět na výpis článků