Máme rádi zvířata

Pro mě osobně jsou zvířata nedílnou součástí života. Tyto dny zrovna trávím pracovně v Holandsku. Jela jsem vlakem z Amsterdamu na sever a cestu lemovaly rozlehlé zelené pláně, kdy byli koně, krávy, ovce…. Zvířata se pásla, odpočívala, hrála si a vypadala spokojeně. Ten pohled mě naplňoval zvláštním pocitem klidu a štěstí.

Jsem panelákové dítě. Po zvířeti jsem toužila, co si pamatuji. Mou první pečovatelskou zkušenost bych označila jako „křečkovské období“. Prvního křečka jsme našla jako dárek pod stromeček. Pojmenovala jsem ho Neely podle půvabné blonďaté záchranářky z Pobřežní hlídky. Toto jméno pak dědil každý další křeček a přidávalo se k němu jen číslo. Myslím, že jsem skončila na Neely 5. O křečky jsem se starala docela obstojně. Ale tak dva či tři mi utekli a už se nikdy nenašli. Dokonce jednou zvonila sousedka, která bydlela o dvě patra níže, že jí naše Neely pobíhá po kuchyni.

Následovalo období králičí a období andulkovské. Tam se za úspěšného chovatele již označit nemůžu.

Králík se jmenoval Jožínek a já ho dostala za dobré studijní výsledky, mohlo mi být tak 10 let. Pak se k němu koupil parťák Kaštánek. V létě bylo v paneláku horko a my usoudili, že by se králíkům lépe dařilo u babičky a dědy na vesnici, takže se chov prarodičů trochu nedobrovolně rozšířil o dva zakrsláky. Jednou jsem přijela a prostě nebyli. Děda mi řekl, že je dal nějakému chovateli. No….dodnes nevím, jestli mu to mám věřit, a to mě vede k myšlence, že se ho na to musím při příští návštěvě hned zeptat…..

S andulkami to taky zrovna slavně nedopadlo. Ale o tom třeba až příště.

Asi každé dítě si nese podobné vzpomínky jako já. Hodně z nás mělo křečky, morčata či jiné kámoše. Tito malí chlupáči mě osobně naučili především zodpovědnosti. Zažila jsem s nimi krásné chvilky a měla jsem je upřímně ráda.

Věnujme krátkou chvilku vzpomínkou na ty naše milé minulé, současné i budoucí společníky a chovejme se tak, aby jim tu bylo s námi vždy dobře.