Když ke mně znova přišel, slíbila jsem mu, že už u mě zůstane…. Ať se stane cokoliv. Můj koník se již 9 měsíců léčí po výběhovém zranění. Je po operaci nohy a ošetřující veterináři předpovídají 50% šanci k návratu pod sedlo a lehčímu sportu.
Tyto měsíce jsou dlouhé… Ne, už si nekupuji kde jakou blbost a neutrácím rozmarně za drobné radosti. Finančně vše potřebné dávám mému pacientovi. Ale….nelituji toho.
Jednou jsem se rozhodla ho mít. I společné krátké procházky na ruce mě naplňují zvláštním pocitem štěstí a i teď, kdy ležím v posteli a chladím si stehno, na kterém se rýsuje silný obtisk kopyta vyplývající z radostného vyhození, se spíše pousmívám, než se zlobím.
Nevím, jestli ještě někdy budu s Joliášem trénovat. Nevím, jestli nás ještě někdy čekají společné chvíle v sedle. Vím jen, že jsme ráda, že ho mám.
Mít zvíře je velký závazek. Často je celá situace k vzteku, často zase k pláči. Jenže pak si k tomu mému rošťákovi sednu do boxu a on ke mně přijde, začne si hrát s mou kapucí a jemně mě šťouchat do tváře.
Nevěřím na náhodná setkání. Nevěřím, že se vše děje zcela chaoticky a bez hlubšího smyslu. Nevím, co nám má přinést tato životní zkušenost. Ani nevím, jak to celé dopadne. Ale ať už si spolu zase vyjedeme nebo ho budu navštěvovat v nějakém parádním výběhu, vím, že to tak mělo být a že jsem dostála svému slibu.
